Všechno je jen relativní-obnova

24. listopadu 2017 v 14:28 | Bubble |  Tátova holčička
REKAPITULACE:

Lana je těhotná a kromě ní nikdo pořádně neví s kým. Ani to, že je těhotná zatím moc lidí neví. Do života se jí vrátil záhadný bohatý muž, od kterého na začátku příběhu utekla. Už není závislá na alkoholu, teď, když je těhotná, by si to ani nedovolila. Člověk, kterého měla za nejblišího přítele, je nakonec ten, kdo jí hodlá vrazit kudlu do zad.

 

Červené vlasy - fakt to chceš?

5. ledna 2017 v 12:56 | Ellis |  To, co je potřeba říct.
Dne 29.9 2015 (myslím, jsem si tím jistá asi na 98%) jsem byla poprvé přebarvena na červeno a ráda bych se s váma podělila o mou červenou cestu.

Do svých patnácti let jsem byla bruneta. Měla jsem krásné, dlouhé a hlavně zdravé vlasy. Pro představu, moje vlasy vypadaly takhle -



Jenže postupem času mě délka, váha a vzhled vlasů začali štvát protože jsem vypada (i když defacto jsem) jako malá holka a to mě neuvěřitelně štvalo už jen z toho důvodu že od mala trávím čas ve společnosti lídí starších než já. A tak jsem si jednoho dne řekla "dost" a rozhodla jsem se pro změnu. V létě, konkrétně 27. července, jsem byla s kamarádkou ve městě a z mého čistě spontálního rozhodnuí, vznikly fialové vlasy. No, popravdě, nedalo se tomu říkat ani fialová, moc se to nepovedelo ale pro člověka co celý život prohlašoval že u hnědý zůstane a že se nikdy neobarví, neostříhá a bůh ví co ještě, to změna byla velká .. to jsem ještě nevěděla co mě čeká v budoucnu...


Od fialového začátku tam, myslím, jiné barvení neproběhlo - dokud jsem se nerozhodla pro červenou - můj životní přelom. Smějící se

Bylo to poměrně krušné období plné problémových situací, špatných rozhodnutí a červených vlasů. Domluvila jsem se s trenérkou našich hasičů, kam už nějaký pátek chodím a protože je to bývalá kadeřnice s jistotou jsem ji své vlasy svěřila. První červená, z mého dnešního pohledu snad ani nebyla červená ale zaručeně to byl první velký krok. Už předtím jsem měla suché a lámavé vlasy a tak mi po prvním obarvení doporučila černou masku od Gliss Kur -> tady
Moc červený to teda fakt nebylo.. Smějící se

Ale od té doby jsem u červené už zůstala. Zkoušela jsem nové odstíny, značky nebo kombiování. Prošla jsem si řadou experimentů, až jsem se nakonec dostala k tomu co jsem chtěla už na začátku - opravdu červené vlasy. K tomu mi pomohla barva od Manic Panic, konkrétně Vampire Red Amplified, což je tím nejlepším co mě kdy potkalo, ale zároveň i tím nejhorším. Barva má v sobě spoustu věcí. Výrobci tvrdí že je veganská a právě díky tomu dlouhodobé barvení touto barvou vlasem nijak neuškodí a taky to že díky nové receptuře jsou odstíny sytější a vydrží o 30 % déle. NE. Tahle barva je sice skvělá co se týče samotné barvy vlasů ale jinak je to defacto vrah, aspoň pro moje vlasy. Před barvením je dobré vlasy vyperoxidovat, to mám za sebou asi 2x-3x a vlasům to neuvěřitelně ublížilo. Není to ale nic z čeho by se sám člověk nedostal Usmívající se. Poprvé jsem tuhle barvu měla loni na vánoce a znovu na tyhle vánoce.

(teď mám na poličce i třetí, která přijde na řadu přístí týden)
(fotka je bez jakékoli úpravy, loni na vánoce)
(fotka bez jakékoli úpravy, letos na vánoce.. barvu mám ještě na hlavě, sice už do oranžova ale ještě ji mám Smějící se)

Mezi první a druhou barvou od MP jsem navšívila kadeřnici která mi s vlasy pomocí nějaké technické kadeřnické barvy udělala podobný zárak jako právě barva od MP. Jenže, jistě si dovedete předstvit že takové barvení je běh na dlouhou trať a vašim vlasům to neudělá uplně nejlíp. Mám, spíše měla, jsem je opravdu hodně zničené ale dokázala jsem se z toho vyhrabat. Jak? Takhle -
Brouzdala jsem na netu a hledala jakékoli rady ohledně regenerace vlasů.


MAJONÉZA
První co jsem zkusila byla maska na vlasy pomocí majonézy - to si prostě koupíte majonézu, napatláte si ji na vlasy a zabalíte do alobalu. Necháte to tam několik hodin - je jen na vás kolik, tady platí pravidlo čím dýl tim líp, a pak to důkladně smyjete.
VÝSLEDEK - žádný. Nebo takhle - on by nějakej určitě byl, jenže já to zkoušela jen jednou a to vám na hlavě zázraky samozdřejmě neudělá. No, smrděly mi vlasy a bylo mi to opravdu nepříjemné, takže jsem zkusila jinou taktiku.

OLIVOVÝ OLEJ
Jemně si opláchni vlasy vodou, zahřej olivový olej, aby byl v pokojové teplotě (nesmí být studený), a naneseš ho rovnoměrně do vlasů (nebo na tu část, kterou chceš vyživit). Opět omotáš alobalem a necháš působit. Čím dýl, tím líp.
VÝSLEDEK - Krásné vlasy - zhruba do dalšího umytí, a neuvěřitelně mastná koupelna.

Postupem času jsem už byla zoufalá, nechtěla jsem si vlasy dál stříhat a nevěděla jsem co mám dál dělat když tu najendou jsem narazila na článek o zázraku. A on to fakt zázrak byl. Je to přírodní odbarvovač.
Smýchej dvě lžíce medu, dvě lžíce skořice a dvě lžíce olivového oleje do dvou hrnků horké vody (ne moc, ne málo) důkladně zamýchej a pak aplikuj na vlasy, ty si následně smotej do pevného drdolu a nech působit. Já to měla na hlavě dvě hodiny. Po umytí - které nebylo uplně procházka rájem - jsem na vlastní kůž ucítila změnu. Moje vlasy jsou jako vyměněné - jemné, hebké, lesklé a krásně se rozčesávají. ROZHODNĚ DOPORUČUJI!

Dřív než se rozhodneš k barvení vlasů, promysli si jestli je máš opravdu zdravé a také to, jestli máš dostatečné finance na případné oživování vlasů. Je to finančně náročný ale te pocit, když vám někdo řekne že hezčí redheadku nepotkal, je k nezaplacení Usmívající se

Zvuk slasti

4. ledna 2017 v 12:51 | Ellis |  Názor na svět..
Byl to krásný zasněžený den - zcela vyjmečný den když vezmeme v potaz že nám skoro nesněží a když už začne tak po vánocích. Vydala jsem se na cestu do neznáma, zavřela jsem za sebou branku, zastavila jsem se, nasadila si sluchátka do uší a stiskla jsem ► a s mým prvním krokem do čerstvého sněhu se mi v hlavě rozezněl ostrý zvuk kytary Anguse Younga a v zápětí se přidává Phil Rudd na bící, pár kroků na to už mi v hlavě zní " Livin' easy, livin' free" v tu chvíli mě zaplavil pocit slasti, štěstí - bylo to kvůli čersvému sněhu, bezvětří, myšlenky na to co budu v následujících hodinách dělat nebo snad z myšlenek na to jak je mi fajn? Ne - mohli za to chlapi z ACϟDC, hard rockoví bozi. Proč? Protože kvalitní hudba dokáže váš mozek přivést do extáze! Samozdřejmě že mi tenhle pocit nenavozuje jen skupina ACϟDC - veškerá hudba kterou mám ráda mě dokáže udělat šťastnou.

Poslouchám metal - nejvíce milovaný a zároveň nenáviděný hudební styl. Je mi jedno na jakou stranu se přikláníš ty, jestli máš metal rád/a, nemáš nebo ti je to jedno - pro mě je to něco bez čeho už bych asi nemohla fungovat protože sluchátka v uších a hudba hrající celý den se pro mě stala neodlučitelnou součástí mých, bez hudby, obyčejných dnů.

Každý člověk má svou oblíbenou hudbu a ať je to metal, pop, rock, funk, hip hop, rap, jazz, reggae, punk, R&B, soul, blues, country, dechová, duchovní, vážná nebo elektronická hudba, mě je to jedno. Je mi jedno co kdo poslouchá -respektuju to, neodsuzuju a dokážu se normálně smířit s tím že to není zrovna můj šálek kávy (.. přála bych si abych tohle mohla říct i o ostatních lidech a jejich názorech). Pokud nebudeš kritizovat (negativně), odsuzovat, urážet, ztrapňovat nebo zesměšňovat můj styl nezpůsobím ti žádnou psychickou (v horším případě fyzickou) újmu.

Každý člověk má právo na svou volbu a ačkoli já nejsem zrovna příznivcem hip hopu, rapu nebo elektronické hudby protože mým názorem je že hudbě ve které nejsou hudební nástroje se tak nějak ani nedá říkat hudba, neznamená to že když mi ty řekneš "Ahoj, jmenuju se Pepík a žeru hip hop." že bych ti měla přistát steelama na obličeji. NE. Takhle to prostě není a občas bych chtěla dát facku lidem kteří toto provozují a nerespektují ostatní a jejich priority. Vím že je občas těžké vyjít s lidma kteří mají v hlavě doslova vypatláno a ještě k tomu poslouchjí něco jiného a dělají ze sebe bohy ale jde to - a když už si fakt myslíš že nejde tak odejdi - tadá, problém vyřešen.Nervy z něčeho tak dobrého jako je hudba v životě nepotřebuješ, věř mi.

No každopádně doufám že jsem dost srozumitelně vysvětlila to co jsem se snažila vysvětlit, že to všichni chápete že se můžeme v klidu a míru posunout dál.
Téma tohoto týdne, téma které jsem se rozhodla napsat je "Slyšíš ten zvuk?"
Pod tím si může vybavit kdo chce co chce - mě napá třeba ještě zvoneček ohlašující odchod Ježíška od stromečku, otázku která se často pokládá při sledování hororů nebo procházky temným nočním lesem ve dvou ale především pod tím vybavím to, když vedle vás někdo stojí se sluchátkama a řve mu z nich hudba tak že to slyšíte i vy když stojíte dva metry od něj. A to není úplně dobrá situace - s výjmkou toho když se vám rozbijou sluchátka a jemu zrovna hraje něco co by jste si jinak pustili sami, to je taková šťastná shoda náhod ale jen pro jednu stranu - pro něj ne. Samozdřejmě každý ví že poslech hlasité hudby přes sluchátka nemá kromě vašeho potěšení žádný kladný výsledek. Jednak díky nekvalitním sluchátkům poslouchá vaší hudbu spolu s váma i celý autobus, taky se vám právě nekvalitní sluchátka díky hlasitému zvuku tak nějak "oposlouchají" a zvuk už nebudete mít čistý - s čímž jste mohli počítat pokud jste nezainvestovali do aspoň trochu lepších a hlavně - ačkoli si neustále sami sobě trvdíte že vám to přece nemůže nijak ublížit, ubližujete především sami sobě tím jak neuvěřitelně si ničíte sluch - jako, já mám co říkat, já to dělám pořád ale právě díky tomu vím co se může stát.. Dřív než si pustíte písničku na plný pecky zamyslete se- jsem někde kde bych to jinak dost dobře neslyšel nebo když trochu uberu budu to slyšet tak jako tak dobře? Jsem někde kde vůbec stojí za to poslouchat sluchátka? Nebo - neměl bych si taky jednou pustit něco klidnějšího u čeho si jak já tak i moje uši ospočinu? Zkuste se nad tím zamyslet protože jednou se vám může stát že místo "Slyšíš ten zvuk?" můžete pokládat otázku typu " Už jsi to pustil? Nic neslyším.." A to pro vás nikdy nebude zrovna to co chcete.

Hudbě zdar a metalu zvlášť!
 


Emoce a jiné nesmysly

22. listopadu 2016 v 22:56 | Ellis |  Názor na svět..
Dámy a pánové, je mi z tohodle světa zle. Lidi jsou sobecký, nevděčný a neuvěřitelně sebestředný. Ano, tohle jsem věděla už dřív, samozdřejmě, ale dnešní den mě utvrdil v tom, jak moc nenávidím lidi. Bohužel ale, ne všichni jsou takový a je i hrstka těch kteří stojí na té druhé straně.

Stála jsem ve městě a čekla jsem na autobus. Na stejné zastávce jako jsem stála já stálo kolem třiceti lidí čekající na ten stejný autobus - v tu hodinu se s takovým počtem dalo počítat. Mé poklidné čekání se sluchátky v uších přerušil nelítostný zvuk oznamující vybitou baterii, přesněji 10% - to bylo už opravdu málo a já baterku ještě potřebovala takže jsem byla donucena hudbu vypnout a sluchátka složit. Do příjezdu autobusu zbývalo asi sedm minut a já jsem si to čekání začala zkracovat prohlížením si svého okolí když tu najednou cosi upoutalo veškerou moji pozornost. Kluk s kyticí růží který stál naproti mé zastávce a díval se směrem ke mě, nebo spíš vedle mě. Z jeho očí se dal vyčíst smutek, vztek, bolest a zklamání. Stál jako socha a ani se nehnul. Rozhlídla jsem se abych zjistila co je přícinou jeho neuvěřitelného smutku a téměř okamžitě jsem přišla na to co se děje - vlevo odemě stála holka - peroxidová blondýna navlečená do legín a mini kabátku, rukama zavěšená kolem krku jakého si sportovce - nebo tak byl aspoň oblečenej. Nevěděla jsem jestli tihle tři lidé mají mezi sebou nějakou spojitost tak jsem stála a zkoumala je dál. Zhruba po minutě klukovi sklesla ruka s růžema, ztěžka polknul a po pár dalších sekundách přemlouvání se vyrazil nejistě vpřed. Poslavil se přímo vedle líbajícího se páru a tišše si odkašlal. Až v tento okamžik si ho ta holka všimla a bylo vidět že ji to opravdu zaskočilo a došla ji slova. Chviličku na sebe tupě zírali až se jim do toho vložil ten "sportovec" s otázkou jestli klučina náhodou nezabloudil. To co mu na to odpověděl mi vyrazilo dech a světě div se - málem i vhnalo slzy do očí. "Omlouvám se, nechtěl jsem vás rušit. Jen jsem ti chtěl říct.." podíval se holce do očí a znovu se zhluboka nadechl ".. chtěl jsem ti jen říct že se mi ten rok s tebou opravdu moc líbil a chtěl jsem ti popřát k našemu výročí. Koupil jsem ti kytku ale asi o ni nemáš zájem. Myslím že tímhle to všechno končí. Měj se hezky." Bylo vidět že zadržuje slzy. Sportovec se mezi tim vyprostil ze sevření blondýny a vydal se k odchodu během něhož se s ní ještě stihl rozloučit slovem "děvko". A měl pravdu - nic jiného se o ni říct nedalo... Ale pak to přišlo - "ty sis myslel že jsem to myslela vážně?!" nechala se slyšet blondýna což bylo asi poslední kapkou pro kluka. Stekla mu po tváři slza a přes rty mu vyklouzlo "Tak přecejen nejsi ten anděl. Měl jsem věřit tomu co jsem o tobě slyšel" - to bylo zase asi poslední kapkou pro blondýnu která na něj spustila vodopád nadávek a pomluv. Nemohla jsem tomu uvěřit - ona ho podvede na jejich výročí a ještě mu to dá sežrat? Bylo mi ho tak neuvěřitelně líto, měla jsem chuť ho obejmout, utřít mu slzy a jí vrazit pěstí - škoda jen, že jsem to neudělala. Měla jsem to udělat.
V tu chvíli už přijížděl autobus a kluk se pomalu a zkroušeně vydal k odchodu. Sledovala jsem to a bylo mi z toho opravdu na nic, vůbec si to nezasloužil - teda aspoň podle toho co jsem viděla já.
Během nastupování do autobusu se blondýna narvala předemě a mě v tu chvíli přemohl silný odér její voňavky. Sedla si poměrně dozadu a těsně po výjezdu se autobusem roznesl její pronikavý hlas z toho jak vášnivě telefonovala se svoji kamarádkou a popisovala ji situaci která se právě odehrála - samozdřejmě úplně naopak než to bylo. Uvědomila jsem si že cítím opravdu nefalšovanou nenávist k člověku kterého ani neznám, ale proč? Vždyť se mě to ani netýkalo. Je to proto že lidé - každý jednotlivec je emaptické stvoření a je jen na člověku jak moc se v něm tato vlastnost projeví - u mě, jak jsem dnes zjistila - je tato vlastnost jednou z mých dominantních, což je občas opravdu nevýhodné..

Torey L. Hayden

20. listopadu 2016 v 18:39 | Ellis |  Knihy
Ona je bohyně. Nic jiného se o ni říct nedá. Jedna z nejlepších spisovatelek co jsem kdy poznala. I jako spisovatelka i jako člověkje opravdový anděl. Moc bych si přála aby takových lidí bylo víc, lidí co mají srdce z ryzího zlata. Z celého srdce ji doporučuji!

"Victoria Lynn Hayden (21. květen 1951, Livingston - Montana, USA),
známa pod uměleckým jménem
Torey L. Hayden je autorkou řady velmi úspěšných non-fiction románů z prostředí školy pro děti s poruchami chování.
Pracuje jako speciální pedagožka a rodinná terapeutka (dětská psycholožka).
Žije v USA" - databazeknih.cz

Divná Jadie

Tahle kniha je o malé JadiiEkdahlové, u níž se projevuje selektivním mutismem, což je choroboa při které dítě nedokáže promluvit, ale pouze v některém prostředí, například ve škole - doma může mluvit naprosto normálně. Jadie poměrně rychle překonává svou mlčící barieru a díky tomu se ukáže že má Jadie v životě spostu tajemství která nejsou zrovna pozitivní. Po tom co Jadie nevědomky utrousí pár zmínek o podivných zážitcích, začně kreslit satanistické symboly, projevuje zvláštní zvyky a způsoby přivede to Torey k většímu zájmu o Jadii. Když objeví cosi jako past s použitím magie zobrazení, namířenou na sebe, začne jít do tuhého… Knížka je jako všechny ostatní opravdu úžasná.

Spratek: Příběh dítěte, které nikdo nemiloval

Kniha představuje skutečný příběh šestileté Sheily, která se dostane do speciální třídy pro děti s poruchami chování. Je to opravdový malý ďábel. Její učitelkou a zároveň prvním člověkem, který jí projeví lásku, je Torey. Ta počase zjistí, že dívka má nadprůměrnou inteligenci, je učenlivá a dřímá v ní skrytý génius. Kniha je pozitivním svědectvím o síle pedagogických a terapeutických prostředků, a pedagoga představuje jako přítele, který neváhá pro dítě překonávat různé těžkosti. Sheila žije se svým otcem v kolonii a nejsou na tom nijak dabře - spíš vůbec. Matka ji opustila a vzala sebou jejiho mladšího bratra a Sheila to nemůže překousnout.

Tygřice

Zatim jsem ji nečetla.

Dračice a mazánek

Příběh Cassandry a Drakea je první knihou kterou jsem od Torey četla. Cassandra byla unesena vlastním otcem a po několik let byla držena na neznámém místě. Když ji našli, nikdo ji nepoznával, z dobrosrdečné a učenlivé dívenky se stala nezvladatelná malá nestvůra, s níž si nikdo nevěděl rady. Drake je na rozdíl od Cassandry domácí mazlíček, ale na veřejnosti, tedy ani ve škole, z něho nedostanou ani slovo. Po dlouhé a nekonečně trpělivé terapii se podaří s oběma dětmi navázat kontakt a vrátit je do společenství dětí a rodiny.

Tichá holka

Sedmiletá dívenka Venus která nemluví, a okolí se zdá, že vůbec nevnímá, že jsou kolem ní nějací další lidé. A spolu s ní se ve třídě sejdou další problémové děti, které by v běžné škole nestačily svým vrstevníkům, prožily různá traumata a potřebují speciální péči. Hrdinka knihy Venus trpí elektivním mutismem a zpočátku se všichni domnívají, že pravděpodobně neslyší. Časem ale Torey zjistí, že Venus "pouze" nemluví. Co za tím stojí? Problematické rodinné zázemí a traumata z raného dětství "mohou" za to, že Venus mlčí a mlčí. Společnost ostatních dětí ve třídě i pochopení učitelky ale pomohou tomu, že dívenka opustí hradbu svého mlčení. Tohle je opravdu silná kniha, nekolikrát jsem měla slzy na krajíčku - ale tak to je u všech jejich knih.

Sebranka

Tuhle knížku jsem ještě nedočetla - hned jak se tak stane napíšu to sem..



Zvíře: Příběh o klukovi, který promluvil

Nečetla jsem ji.

Zizi: O pejskovi, který se učil meditovat

Kniha určena dětem. :)




Kam dál